Marder II: Zastaralý tank ze kterého Němci udělali zabijáka
Marder II vznikl z jednoduchého problému, který německá armáda řešila po začátku války na východě. Měla spoustu zastaralých tankových podvozků.
Když Německo v červnu 1941 zahájilo operaci Barbarossa, jeho vojáci narazili na problém, který nedokázali vyřešit pouze vlastními tanky, vznikl Marder. Sovětské T-34 a KV-1 představovaly protivníky, proti kterým byly některé německé protitankové kanony nedostatečné. Německé velení přitom nemohlo jednoduše čekat několik let na vývoj zcela nového stíhače tanků. Potřebovalo řešení okamžitě. A právě tehdy dostal starý Pz.Kpfw. II úplně nový život. Tento lehký tank byl v roce 1942 už zastaralý jako bojové vozidlo, ale jeho podvozek byl stále použitelný. Konstruktéři proto odstranili věž a většinu původní nástavby a na korbu instalovali silné protitankové dělo. Výsledkem byl Marder II. Nešlo o elegantní konstrukci. Byl vysoký, měl otevřený bojový prostor a pancíř chránil posádku jen zčásti. Přesto měl jednu obrovskou výhodu. Dokázal rychle dostat silné dělo tam, kde bylo potřeba. Právě rychlost vývoje byla pro Němce důležitější než dokonalost výsledného stroje. Oficiální Tankopedia uvádí, že vývoj začal na začátku roku 1942 na podvozku zastaralého, ale masově vyráběného Pz.Kpfw. II a že Marder II následně sloužil především na východní frontě.
Existovaly přitom dvě hlavní varianty Marderu II a právě jejich rozdílná výzbroj je jednou z nejzajímavějších částí jeho historie. První varianta, označovaná jako Sd.Kfz. 132, používala ukořistěná sovětská 76,2mm děla. Němci je upravili tak, aby mohla používat vlastní německou munici. Tím vznikla poměrně zvláštní kombinace. Sovětské dělo, německá munice a německý podvozek. Druhá a početnější varianta Sd.Kfz. 131 dostala německý 7,5cm Pak 40, jedno z nejvýkonnějších běžně dostupných německých protitankových děl své doby. Právě Pak 40 dával Marderu II schopnost bojovat i proti podstatně těžším sovětským tankům. Tank Encyclopedia uvádí, že mezi červencem 1942 a červnem 1943 vzniklo 531 nových Sd.Kfz. 131 a dalších přibližně 130 vozidel bylo přestavěno ze starších Pz.Kpfw. II. Starší verze se 76,2mm kanonem vznikala v menších sériích a využívala také podvozky původně určené pro jiné varianty Pz.Kpfw. II. Marder II měl ale zásadní slabinu. Prakticky vůbec nechránil posádku shora. Bojový prostor byl otevřený a pancéřové štíty chránily především přední a částečně boční část. Proti pěchotě, minometům nebo dělostřeleckým střepinám to představovalo značné riziko. Posádka proto musela být neustále ve střehu. Marder nebyl tank, který by měl stát uprostřed boje a přijímat zásahy. Jeho filozofie byla úplně jiná. Přijet na vhodné místo, vystřelit na nepřátelský tank a co nejrychleji změnit pozici. Tato taktika byla obzvlášť důležitá na východní frontě, kde se německé jednotky často střetávaly s početnějšími sovětskými obrněnci. Marder mohl díky své mobilitě využívat lesy, okraje vesnic nebo terénní nerovnosti a čekat, až se nepřítel dostane do palebného sektoru.
Zajímavé je, že Marder II nebyl jediným improvizovaným řešením tohoto typu. Němci během války vytvořili celou rodinu vozidel Marder, protože potřeba stíhačů tanků byla stále větší. Používali různé dostupné podvozky a na ně instalovali silná děla. Marder II tak představoval spíš způsob myšlení než jeden konkrétní tank. Pokud nebyl čas postavit dokonalé nové vozidlo, vzal se existující podvozek a co nejrychleji se na něj umístila zbraň, která dokázala zastavit nepřátelské tanky. Celkem vznikly stovky Marderů II. Německá výroba zároveň využívala i starší poškozené nebo vyřazené Pz.Kpfw. II, které byly přestavovány na stíhače tanků. To bylo důležité, protože Němci tím dokázali prodloužit životnost podvozkům, které už by jako klasické tanky neměly na bojišti velkou hodnotu. Zastaralý Pz.Kpfw. II tak dostal druhou šanci. Marder II se objevil na různých evropských bojištích. Největší množství jich působilo na východní frontě, později ale bojovaly také v Itálii a na západní frontě. Jejich životnost přitom nebyla nijak ideální. Slabé pancéřování znamenalo, že posádka musela spoléhat na taktiku. Pokud se Marder dostal do otevřeného boje s nepřátelským tankem na krátkou vzdálenost, jeho výhody rychle mizely. Přesto byl Marder II důležitým článkem ve vývoji německých stíhačů tanků. Ukázal, že i zastaralý tankový podvozek může být užitečný, pokud na něj konstruktéři umístí dostatečně silnou zbraň. Německo později využilo stejnou myšlenku u dalších konstrukcí a vznikly mnohem známější stroje jako Marder III, Jagdpanzer 38(t) nebo Jagdpanzer IV. Marder II proto nebyl dokonalý tank. Nebyl ani dobře chráněný. A rozhodně nebyl pohodlný. Byl ale rychlou odpovědí na problém, který německá armáda potřebovala vyřešit okamžitě. Ze starého Pz.Kpfw. II tak vzniklo vozidlo, které už nemělo bojovat jako tank. Mělo čekat v záloze, namířit své dělo na nepřítele a připomenout mu, že zastaralý podvozek ještě nemusí znamenat zastaralou zbraň.
