T-100: Sovětský dvouvěžový kolos, který měl prorazit finská opevnění
T-100 byl sovětský experimentální těžký tank se dvěma věžemi, který vznikl na konci 30. let jako odpověď na požadavky Rudé armády.
T-100 patřil k posledním pokusům sovětských konstruktérů vytvořit těžký vícevěžový tank. Na konci 30. let totiž panovala v Sovětském svazu představa, že mohutný obrněnec s několika věžemi dokáže současně bojovat proti pěchotě, protitankovým zbraním i opevněným postavením. Tuto filozofii ztělesňoval především tank T-35, jehož pět věží sice působilo impozantně, ale v praxi přinášelo řadu problémů. Vozidlo bylo složité na obsluhu, náročné na údržbu a jeho konstrukce měla značné nedostatky. Zkušenosti ze španělské občanské války i dalších konfliktů navíc ukazovaly, že silná výzbroj sama o sobě nezaručuje přežití na bojišti. Sovětská armáda proto hledala modernější náhradu. Jedním z návrhů se stal právě T-100, který vyvíjel konstrukční tým závodu v Leningradu pod vedením inženýra Jevgenije Paleyho. Současně vznikal také konkurenční prototyp SMK a jednodušší těžký tank KV, který měl pouze jednu věž. Všechny tři konstrukce měly prověřit, jakým směrem by se měl vývoj sovětských těžkých tanků ubírat. Nadcházející válka s Finskem měla jejich přednosti a slabiny prověřit v podmínkách, které konstruktéři nemohli plně napodobit v laboratořích ani na zkušebních polygonech.
T-100 byl skutečně obrovský stroj. Jeho hmotnost dosahovala přibližně 58 tun, délka přesahovala osm metrů a posádku tvořilo osm mužů. Charakteristickým prvkem byly dvě věže umístěné nad sebou. Hlavní věž nesla kanón L-10 ráže 76,2 mm, zatímco menší přední věž byla vyzbrojena kanónem ráže 45 mm. Kromě nich měl tank také několik kulometů, které měly zajistit obranu proti pěchotě. Teoreticky tak mohl T-100 současně zasahovat různé cíle, aniž by musel neustále měnit směr hlavní zbraně. Ve skutečnosti však takové uspořádání přinášelo komplikace. Obě věže zabíraly značnou část prostoru na korbě, zvyšovaly hmotnost a komplikovaly koordinaci posádky. Velitel musel sledovat situaci na bojišti, zatímco jednotlivé části osádky obsluhovaly vlastní zbraně. Také pancéřování bylo na svou dobu poměrně silné, přičemž nejsilnější části dosahovaly přibližně 60 mm. O pohon se staral motor GAM-34-BT o výkonu přibližně 800 koní. Na silnici mohl tank dosahovat rychlosti kolem 35 až 40 km/h, skutečný pohyb v terénu však závisel na podmínkách a značné hmotnosti vozidla. T-100 byl konstruován především jako průlomový tank, který měl pomáhat při překonávání silně opevněných obranných linií. Jeho rozměry a složitost však zároveň představovaly potenciální slabinu, zejména pokud by se dostal do terénu plného zákopů, překážek a protitankových překážek. Nejdůležitější zkouškou se stala zimní válka mezi Sovětským svazem a Finskem, která vypukla v listopadu 1939. Sovětská armáda tehdy útočila proti finským obranným postavením na Karelské šíji, kde se nacházela soustava opevnění známá jako Mannerheimova linie. Těžké tanky měly pomoci překonávat betonové bunkry, zákopy a další překážky. Prototypy T-100 a SMK byly odeslány k bojovým zkouškám, zatímco konkurenční KV se rovněž účastnil ověřování v náročných podmínkách. Dne 17. prosince 1939 se SMK během bojů dostal do potíží a zůstal poškozený na území nikoho. Jeho vyproštění bylo obtížné a vozidlo se nakonec nepodařilo zachránit přímo na bojišti. T-100 se také pohyboval v oblasti bojů a jeho účast poskytla sovětským konstruktérům cenné zkušenosti s provozem těžkých tanků. Zimní válka ale neprokázala, že by složitá konstrukce se dvěma věžemi byla nejlepší cestou. V praxi bylo důležitější spojení dostatečné palebné síly, pancéřování a mechanické spolehlivosti než samotný počet věží. Jednodušší KV se ukázal jako perspektivnější základ pro další vývoj a sovětské velení se postupně přiklonilo právě k němu. Zkušenosti z bojů tak pomohly změnit představy o tom, jak by měl moderní těžký tank vypadat.
Přestože T-100 prokázal, že je možné postavit funkční těžký tank s dvojicí věží, do sériové výroby se nedostal. Po skončení zimní války se sovětský průmysl soustředil na konstrukce, které měly jednodušší uspořádání a větší potenciál pro další vývoj. T-100 však nezmizel úplně bez následků. Jeho podvozek posloužil jako základ pro experimentální samohybné dělo SU-100Y, které dostalo mohutný námořní kanón ráže 130 mm. Tím získal původní projekt nový smysl: místo několika věží a různých zbraní se konstruktéři zaměřili na jedinou velmi výkonnou zbraň určenou k ničení opevněných cílů. Ani SU-100Y se nedočkal sériové výroby, ale dochoval se dodnes jako vzácný příklad sovětských experimentů s těžkou obrněnou technikou. Samotný T-100 zůstal především prototypem, který pomohl ukázat limity vícevěžové koncepce. Jeho příběh dobře vystihuje proměnu tankové techniky na přelomu 30. a 40. let, kdy konstruktéři postupně opouštěli složité vícevěžové kolosy ve prospěch vozidel s jedinou věží, silnějším kanónem a účelnějším pancéřováním. T-100 se v PC verzi World of Tanks jako samostatný historický tank nevyskytuje, ale jeho příbuzný SU-100Y ve hře najdeme. Skutečný T-100 tak zůstává zajímavým příkladem stroje, který se ocitl na hranici dvou generací tankové konstrukce.
