SU-76: Sovětský tank který vojáci nenáviděli
SU-76 patřil mezi nejrozšířenější sovětská obrněná vozidla druhé světové války, přesto o něm dnes málokdo mluví se stejným respektem jako o T-34 nebo IS-2.
Vývoj SU-76 začal krátce po německém útoku na Sovětský svaz. Rudá armáda zoufale potřebovala jednoduché samohybné dělo, které by dokázalo následovat pěchotu a poskytovat jí palebnou podporu. Sověti neměli dostatek času ani výrobních kapacit na vývoj složitého vozidla, a proto vznikla myšlenka použít lehký tankový podvozek T-70 a osadit ho dělem ZiS-3 ráže 76,2 mm. Samotný nápad dával velký smysl. T-70 byl relativně lehký, konstrukčně jednoduchý a jeho výroba byla už rozběhnutá. Nové vozidlo tak mohlo využívat existující výrobní zázemí. Problém však přišel u motoru. První SU-76 používaly dva motory GAZ-202, které byly umístěné vedle sebe a společně poháněly pásy. To vytvořilo komplikovaný systém, který měl během provozu vážné problémy s vibracemi a spolehlivostí.
Konstruktéři se pokusili ušetřit čas i materiál tím, že motory zapojili do společného pohonného systému. Jenže dva motory pracující společně znamenaly značné zatížení převodového ústrojí. Docházelo k poruchám a v některých případech dokonce k poškození převodovky. Pro posádku v bojových podmínkách to nebyla drobnost. SU-76 měl pěchotu doprovázet přímo na frontové linii, takže porucha motoru mohla znamenat, že celé vozidlo zůstane stát právě ve chvíli, kdy ho vojáci nejvíce potřebují. Problém byl tak vážný, že se výroba původní verze v roce 1943 zastavila a konstruktéři museli provést zásadní změny. Výsledkem se stal SU-76M, který odstranil nejproblematičtější části původního uspořádání. Motory byly přepracovány a především se změnilo jejich zapojení. Nové řešení bylo jednodušší a výrazně spolehlivější. SU-76M se následně stal hlavní sériovou variantou a právě tento typ si většina lidí představí pod označením SU-76. Zajímavý byl také samotný prostor pro posádku. Na rozdíl od mnoha tanků neměl SU-76 klasickou uzavřenou věž. Bojový prostor byl shora otevřený, což mělo několik výhod. Posádka měla velmi dobrý výhled, mohla rychle komunikovat s pěchotou a při střelbě měla dostatek prostoru. Zároveň ale byla vystavena počasí i nepřátelské palbě. Granáty, střepiny, odstřelovači nebo dokonce palba z výšky mohli posádku ohrozit mnohem snadněji než u uzavřeného tanku.
Právě otevřená konstrukce vedla k jedné z nejznámějších přezdívek SU-76. Sovětští vojáci mu někdy říkali „nahá F*“**, což nebylo zrovna vyjádření nadšení. Přezdívka odkazovala právě na otevřený bojový prostor a špatnou ochranu posádky. Není ale správné tvrdit, že všichni vojáci SU-76 nenáviděli. Po odstranění původních technických problémů se z něj stal užitečný a poměrně spolehlivý prostředek, který měl na frontě několik velmi důležitých úkolů. SU-76 totiž nebyl určen primárně k tomu, aby se utkával s německými tanky v přímém souboji. Jeho hlavním úkolem byla podpora pěchoty. Mohl ničit kulometná hnízda, opevněná postavení, lehčí obrněná vozidla a další cíle, proti kterým by pěchota potřebovala mnohem více času a často také vlastní dělostřelectvo. Díky pásovému podvozku se mohl pohybovat v terénu společně s tankovými jednotkami a jeho nízká silueta umožňovala poměrně dobře využívat kryt. Jeho 76,2mm kanon ZiS-3 byl navíc velmi rozšířený. To mělo obrovskou logistickou výhodu. Sovětská armáda už měla zkušenosti s municí tohoto kalibru a průmysl ji vyráběl ve velkých počtech. SU-76 tedy nepoužíval exotickou zbraň, pro kterou by bylo nutné vytvářet samostatný zásobovací systém. To bylo v podmínkách totální války nesmírně důležité. Přesto se posádky musely naučit, jak se SU-76 používat. Jeho pancíř byl poměrně tenký a otevřený bojový prostor neposkytoval ochranu před střepinami. Pokud se vozidlo dostalo příliš blízko k německým tankům, mohlo velmi rychle dopadnout špatně. Zkušené posádky proto využívaly terén, krátké zastávky a střelbu z připravených pozic. SU-76 byl ideální pro situaci, kdy mohl vystřelit a zase se ukrýt, nikoliv pro dlouhý souboj na otevřeném prostoru. Jeho konstrukce ale měla ještě jednu velkou výhodu. SU-76 byl relativně lehký a jeho výroba byla mnohem méně náročná než výroba těžkých tanků. Sovětský průmysl tak mohl produkovat velké množství těchto vozidel a průběžně je doplňovat na frontě. Celkem vzniklo více než 14 000 kusů, což z něj udělalo jeden z nejpočetnějších samohybných kanonů Rudé armády. SU-76 se objevil na mnoha úsecích východní fronty a jeho význam rostl především v pozdějších letech války. Jak Rudá armáda postupovala na západ, stále častěji musela útočit proti připraveným obranným postavením, městům a opevněným liniím. Právě tam měla vozidla pro přímou palebnou podporu obrovskou hodnotu. Zajímavé je, že přestože byl SU-76 často vnímán jako slabý, jeho 76mm kanon dokázal být velmi účinný proti celé řadě cílů. Proti těžkým německým tankům už pochopitelně nestačil, ale proti pěchotě, polním opevněním a lehčím obrněncům byl velmi užitečný. Jeho skutečná hodnota proto nespočívala v tom, že by dokázal porazit Tiger. Spočívala v tom, že mohl být nasazen ve velkém množství a dělat přesně to, co pěchota potřebovala. SU-76 je tak zajímavým příkladem toho, jak vznikají válečná vozidla z nutnosti, nikoliv z dokonalého technického návrhu. První verze byla problematická, vojáci jí nevěřili a konstruktéři museli během války rychle hledat řešení. Po úpravách ale vzniklo vozidlo, které se stalo důležitou součástí sovětských útvarů. A možná právě proto je SU-76 tak zajímavý. Nebyl nejsilnější, nejlépe pancéřovaný ani technologicky nejpokročilejší. Byl jednoduchý, levný a dostatečně účinný. V obrovské průmyslové válce, jakou byla východní fronta, to mohlo být mnohem důležitější než působivá čísla na papíře.
