Panhard: Obrněnec který dokázal pokračovat i bez pneumatik
Panhard patřil mezi nejneobvyklejší průzkumná vozidla poválečné Francie. Na první pohled vypadal jako obyčejný osmikolový obrněnec.
Vývoj vozidla začal krátce po druhé světové válce u francouzské společnosti Panhard. Francouzská armáda potřebovala rychlé průzkumné vozidlo, které by dokázalo překonávat velké vzdálenosti a zároveň mělo dostatečnou výzbroj pro případ střetu s nepřítelem. Výsledkem se stal Panhard EBR, přičemž první prototyp byl dokončen už v roce 1948. Konstrukce vycházela ze zkušeností získaných během války a zároveň z předválečných francouzských experimentů s kolovými obrněnci. Vozidlo mělo hmotnost kolem 13 tun a podle verze mohlo dosahovat rychlosti přibližně 100 km/h. To bylo na obrněné vozidlo s dělem mimořádné číslo. Ještě zajímavější ale bylo uspořádání jeho podvozku. EBR měl celkem 8 kol, ale pouze krajní čtyři byla vybavena klasickými pneumatikami. Prostřední kola byla kovová a sloužila především při jízdě v náročném terénu. Na silnici se zvedala a vozidlo se pohybovalo pouze na čtyřech vnějších kolech.
Právě prostřední kola jsou jedním z nejzajímavějších detailů celého vozidla. Když EBR jel po silnici, prostřední kola byla zvednutá. Jakmile ale vozidlo opustilo asfalt a dostalo se do měkkého nebo nerovného terénu, spustila se dolů a pomohla rozložit hmotnost. EBR se tak mohl pohybovat podobně jako klasické terénní vozidlo, ale zároveň měl na silnici výhodu nižšího valivého odporu. Nebyla to jen efektní konstrukční zvláštnost. Umožňovala francouzské armádě kombinovat vysokou silniční rychlost s relativně dobrou průchodností terénem. Ještě podivnější byla konstrukce pneumatik. Panhard využíval speciální run-flat pneumatiky, které měly silné vnitřní podpěry. Pokud pneumatika přišla o tlak nebo byla poškozena, vozidlo nemuselo okamžitě zastavit. Mohlo pokračovat v jízdě na vnitřní konstrukci kola. Pro průzkumné vozidlo to byla obrovská výhoda. Průzkumník totiž často operuje daleko před hlavními jednotkami a zastavení kvůli jednomu průstřelu může znamenat, že posádka zůstane izolovaná. EBR navíc používal dva řidiče. Jeden seděl vpředu a druhý vzadu. Vozidlo tak mohlo rychle změnit směr a ustoupit bez nutnosti složitého otáčení. Zadní řidič nebyl pouze nouzovou rezervou. Byl plnohodnotnou součástí konstrukce a mohl vozidlo ovládat opačným směrem. To bylo obzvlášť užitečné při průzkumných operacích, protože EBR mohl po odhalení nepřítele jednoduše změnit směr a rychle zmizet. Velmi neobvyklá byla také věž. Panhard používal Oscillating turret, tedy kyvnou věž, která se skládala ze dvou hlavních částí. Horní část se pohybovala společně s kanonem a spodní část byla otočná. Výhodou bylo kompaktní uspořádání a možnost využít automatický nabíjecí mechanismus. Některé verze EBR dostaly 75mm kanon, později se objevily také varianty se 90mm kanonem. Automatické nabíjení bylo u tohoto typu vozidla mimořádně důležité. Panhard nebyl klasický tank, který by měl obrovský prostor uvnitř věže. Konstruktéři proto potřebovali co nejvíce zmenšit počet činností, které musela posádka během střelby provádět ručně. U některých verzí byly náboje uloženy v zásobnících v zadní části věže a mechanismus je dokázal postupně podávat do kanonu. Panhard tak mohl kombinovat vysokou rychlost, silnou výzbroj a relativně malou siluetu. To ale neznamená, že šlo o tank v klasickém slova smyslu. Jeho úkolem nebylo stát proti nepřátelským tankům a vyměňovat si s nimi zásahy. Měl je především najít, předat informace a co nejrychleji se stáhnout. Pokud by se dostal do přímého boje s těžším protivníkem, jeho vysoká rychlost byla často důležitější než tloušťka pancíře. EBR se postupně rozšířil do francouzských jednotek a sloužil také v různých koloniálních konfliktech. Francouzi ho nasazovali například během války v Alžírsku, kde se jeho rychlost a dlouhý dojezd hodily při hlídkování rozsáhlých oblastí. Vozidlo bylo vhodné pro rychlé přesuny po silnicích a zároveň dokázalo operovat mimo ně. Právě tam se ukázalo, že konstrukce nebyla jen technickou kuriozitou, ale měla skutečný praktický význam.
Další zajímavostí je, že EBR byl vyráběn po dlouhou dobu a postupně vznikalo několik variant. Konstrukce se měnila, dostávala nové motory, výzbroj a další vybavení. Některé verze měly 75mm kanon, pozdější EBR 90 používal silnější 90mm zbraň. Přesto základní filozofie zůstala stejná. Vozidlo mělo být rychlé, obtížně zasažitelné a schopné pokračovat v pohybu i v případě poškození. Panhard EBR je proto skvělým příkladem toho, že obrněné vozidlo nemusí mít pásy, aby bylo skutečně schopné pohybu v terénu. Francouzští konstruktéři vytvořili kombinaci, která na první pohled působila téměř absurdně. Osm kol, dva řidiči, zvedací prostřední nápravy, speciální pneumatiky a automatický nabíjecí mechanismus. Každá z těchto vlastností měla přitom svůj důvod. Nejzajímavější na EBR možná není jeho kanon ani maximální rychlost. Je to myšlenka, která za celým vozidlem stála. Průzkumný obrněnec nemusí nepřítele porazit. Musí ho najít, přežít kontakt a dostat informace zpět. Panhard EBR byl navržen přesně s tímto cílem. A právě proto jeho konstrukce dává smysl i dnes. To, co může na fotografii vypadat jako sbírka podivných technických experimentů, byla ve skutečnosti promyšlená kombinace vlastností určených pro jednu konkrétní úlohu. Panhard měl být rychlejší než protivník, dostatečně vyzbrojený, aby se dokázal bránit, a hlavně dostatečně odolný na to, aby se z průzkumné mise vrátil zpátky.
