M6A2E1: Americký kolos který měl prorazit německé opevnění
M6A2E1 měl být americkou odpovědí na německá opevnění a těžce pancéřované cíle, jenže z původně zamýšlené rychlé přestavby vznikl obrovský experimentální tank.
M6A2E1 vznikl v létě roku 1944 v době, kdy americká armáda začínala zjišťovat, že válka v Evropě bude mnohem náročnější, než se původně předpokládalo. Američané sice měli velmi úspěšný M4 Sherman, ale proti německým těžkým tankům a především proti připravovanému útoku na opevněné oblasti potřebovali něco podstatně silnějšího. V létě 1944 proto vznikla myšlenka využít již existující těžké tanky M6 a jejich podvozky přestavět na jakési improvizované útočné tanky. Původní plán počítal dokonce s přestavbou 15 vozidel T1E1, která měla dostat výrazně zesílený čelní pancíř a zcela novou věž. Do ní mělo být umístěno 105mm dělo T5E1, tedy zbraň s podstatně větším potenciálem proti opevněným cílům než původní výzbroj M6. Projekt dostal označení M6A2E1 a na papíře vypadal jednoduše. Vezme se hotový podvozek, přidá se pancíř, obrovská věž a silné dělo a americká armáda získá těžce obrněný stroj schopný doprovázet útok proti německým obranným liniím. Jenže právě hmotnost se velmi rychle ukázala jako zásadní problém. Původně plánovaná konfigurace měla vážit přibližně 77 tun, což bylo na podvozek M6 opravdu hodně. Výkon motoru přitom neměl být odpovídajícím způsobem zvýšen. Američané tak chtěli vytvořit tank, který by měl výrazně větší palebnou sílu a pancéřování, ale zároveň by si ponechal základní pohonnou soustavu původního M6.
Zajímavé je, že M6A2E1 se nakonec nestal jen slepou vývojovou větví, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jeho obrovská věž totiž měla mnohem větší význam pro další americký vývoj. Armáda v té době připravovala nový těžký tank T29 a potřebovala prakticky ověřit, jak se bude chovat jeho výzbroj a konstrukce věže. M6A2E1 se proto stal jakýmsi létajícím testovacím pracovištěm pro technologie, které se později objevily právě na T29. Pro zvětšenou věž bylo nutné upravit také průměr věžového prstence, protože původní konstrukce M6 nebyla pro tak mohutnou věž navržena. Samotná věž byla výrazně větší než původní věž M6 a její konstrukce umožňovala umístění 105mm kanonu T5E1. Tank tak začal připomínat něco mezi sériovým bojovým strojem a experimentální laboratoří. A právě tady vzniká jeden z nejzajímavějších detailů celé historie M6A2E1. Dva skutečně dokončené stroje nebyly přesnými prototypy původně plánovaného sedmdesátitunového útočného tanku. Jejich hlavním úkolem bylo testování nové věže, kanonu a souvisejících systémů. Proto nedostaly kompletní dodatečné pancéřování trupu, které bylo součástí původního projektu. Výsledné stroje tak byly lehčí než původně plánovaná 77tunová bojová konfigurace a jejich hmotnost se pohybovala kolem 70,8 tuny.
Testování ale ukázalo přesně to, čeho se konstruktéři obávali. M6A2E1 byl obrovský a těžký, zatímco jeho základní pohonná soustava zůstala prakticky stejná. Motor Wright G-200 dokázal vyvinout přibližně 960 koní, což na tak těžký stroj znamenalo poměr výkonu k hmotnosti, který rozhodně nepřipomínal lehký nebo obratný tank. Maximální rychlost se pohybovala kolem 29 km/h a při testech se ukázalo, že dodatečná hmotnost výrazně omezuje schopnosti vozidla v terénu. V jednom z testů byla zkoušena schopnost stroje překonávat stoupání a výsledky ukázaly, že takto těžký tank měl problémy už na svazích, které by pro lehčí konstrukce nepředstavovaly zásadní problém. Pro plánovaný útok proti opevněným oblastem to byl velmi nepříjemný problém. Tank, který měl prorážet německé linie, totiž mohl mít problém dostat se vůbec na místo, kde by měl svou obrovskou výzbroj použít. Navíc bylo stále jasnější, že americká armáda potřebuje úplně novou konstrukci, nikoliv pouze další úpravu starého M6. V srpnu 1944 proto armáda plán na výrobu 15 M6A2E1 odmítla. General Dwight D. Eisenhower dostal návrh k posouzení a projekt nebyl považován za praktický pro nasazení v evropském bojišti. Válka navíc postupovala rychle. To, co mělo původně představovat rychlou cestu k těžkému útočnému tanku, se začalo měnit v dlouhodobější vývoj úplně nového vozidla.
M6A2E1 tedy nikdy nevstoupil do bojové služby, ale jeho příběh tím rozhodně neskončil. Dva dokončené stroje pokračovaly v testování a především pomáhaly ověřovat systémy určené pro budoucí T29. Právě 105mm kanon T5E1 a zkušenosti s jeho montáží ve velké věži poskytly konstruktérům cenné informace pro další vývoj amerických těžkých tanků. M6A2E1 tak představuje zvláštní kapitolu amerického tankového vývoje. Na jedné straně šlo o slepou uličku, protože plán na jeho sériovou výrobu byl zrušen ještě před koncem války. Na druhé straně ale jeho obrovská věž, silná výzbroj a testovací zkušenosti pomohly připravit půdu pro mnohem ambicióznější T29. Ani jeden z pouhých dvou M6A2E1 se nedochoval do dneška. První byl po skončení testů vystaven v Aberdeen Proving Ground, ale během 50. let byl stejně jako většina dalších amerických experimentálních vozidel sešrotován. Osud druhého stroje je méně přesně zdokumentovaný, ale také on pravděpodobně skončil ve šrotu. Zůstaly tak především dobové fotografie, technické záznamy a samotná konstrukce, která se dnes vrací v podobě M6A2E1 ve World of Tanks. Historický M6A2E1 přitom nebyl žádným hotovým supertěžkým tankem, který by čekal na svou chvíli na bojišti. Byl to především experimentální mezikrok mezi M6 a generací amerických poválečných těžkých tanků. A právě proto je jeho příběh tak zajímavý. Američané se pokusili vzít už existující konstrukci, nacpat na ni mnohem větší věž, 105mm kanon a více pancíře a doufali, že tím získají rychlé řešení problému těžkých německých tanků. Výsledkem ale bylo vozidlo, které ukázalo, že samotné přidávání pancíře a výzbroje nestačí. Když základní podvozek začne bojovat s vlastní hmotností, vznikne tank, který je silnější na papíře, ale nemusí být použitelnější na bojišti.
