T40: Americký stíhač tanků který měl plno chyb
T40 měl být jednoduchým způsobem, jak dát americkým jednotkám silné protitankové dělo na již existující podvozek M3.
T40 vznikal ve Spojených státech v době, kdy americká armáda zoufale hledala způsob, jak rychle získat účinnější stíhač tanků. Základem se stal podvozek středního tanku M3, což dávalo z hlediska výroby velký smysl. Nebylo nutné vyvíjet kompletně nový podvozek, protože továrny už dokázaly vyrábět komponenty pro M3 ve velkém. Konstruktéři proto dostali možnost vytvořit poměrně jednoduchou přestavbu, která by využila existující techniku a zároveň nabídla výrazně silnější dělo. Výsledkem byl T40, známý také jako 3-inch Gun Motor Carriage T40. Jeho hlavní zbraní byl 3palcový kanon M1918. Samotná myšlenka byla na první pohled velmi praktická. Američané mohli vzít dostupný tankový podvozek, odstranit klasickou věž a na něj instalovat velkou protitankovou zbraň. Jenže právě velikost kanonu začala vytvářet problémy. Zbraň byla poměrně těžká a konstrukce výsledného vozidla byla vysoká. Navíc se ukázalo, že dostupnost samotných 3palcových kanonů je problematická. Podle historických materiálů bylo v dané době evidováno pouze 30 vhodných kusů, což zásadně komplikovalo plánovanou sériovou výrobu.
Přesto se T40 dostal mnohem dál než mnoho jiných amerických experimentálních vozidel. Armáda dokonce projekt původně standardizovala jako M9 Tank Destroyer a plánovala objednat až 1 000 kusů. To je možná nejzajímavější část celého příběhu. T40 tedy nebyl pouze nějaký zapomenutý prototyp, který si konstruktéři postavili na zkoušku. V jednu chvíli skutečně existoval plán, že se z něj stane sériově vyráběný stíhač tanků. Jenže během zkoušek začaly problémy převažovat nad výhodami. Vozidlo bylo příliš vysoké, což zvyšovalo jeho viditelnost na bojišti, a jeho mobilita nebyla na úrovni, kterou americká armáda od stíhače tanků očekávala. Problémem byla také samotná konstrukce otevřeného bojového prostoru a manipulace s velkým kanonem. T40 tak ukázal klasický problém rychlých válečných přestaveb: řešení, které vypadá na papíře jednoduše, může po spojení všech komponent vytvořit vozidlo, které je příliš kompromisní.
Nakonec byl program M9 v srpnu 1942 zrušen. Američané mezitím získávali zkušenosti s dalšími stíhači tanků a začali směřovat k mnohem praktičtějším konstrukcím, z nichž později vzešel například M10 Wolverine. T40 tak zůstal slepou vývojovou větví. Přesto je jeho historie důležitá, protože ukazuje, jak rychle se americká koncepce stíhačů tanků během války měnila. T40 byl postaven na existujícím podvozku, využíval dostupné komponenty a měl získat velmi silné dělo, jenže výška, mobilita a dostupnost zbraně nakonec převážily nad jeho výrobní jednoduchostí. Oficiální Tankopedia World of Tanks ho dnes vede jako americký stíhač tanků IV. úrovně a potvrzuje, že šlo o experimentální vozidlo vyvíjené na základě M3, které se nikdy nedostalo do sériové výroby ani služby.T40 je tak zajímavý hlavně tím, že jeho příběh není příběhem úplného neúspěchu. Američané na něm vyzkoušeli cestu, která dávala smysl, ale během několika měsíců zjistili, že potřebují něco lepšího. Zkušenosti s podobnými konstrukcemi nakonec pomohly vytvořit efektivnější americkou řadu stíhačů tanků. T40 proto můžeme vnímat jako jeden z kroků mezi improvizovanými protitankovými vozidly začátku války a mnohem propracovanějšími stroji, které přišly později.
