M10 Wolverine: Stíhač tanků který vznikl ze strachu
M10 Wolverine byl nejpočetněji vyráběným americkým stíhačem tanků druhé světové války a jeho vznik ukazuje, jak rychle museli Američané reagovat na rostoucí sílu Německa.
Když Spojené státy vstoupily do druhé světové války, jejich armáda neměla tak rozsáhlé zkušenosti s používáním stíhačů tanků jako některé evropské armády, M10 se i přesto povedla. Americká doktrína přitom počítala s tím, že nepřátelské tankové útoky budou ničeny především rychlými protitankovými jednotkami, které se mohou přesouvat podle situace na bojišti. První americké pokusy proto využívaly různé kombinace existujících podvozků a protitankových děl. Brzy se však ukázalo, že bude potřeba skutečně mobilní vozidlo, které dokáže doprovázet obrněné jednotky a zároveň má dostatečnou palebnou sílu. Výsledkem byl M10, který vznikl na podvozku tanku M4 Sherman a jeho konstrukce byla dokončena v roce 1942. Základem zůstala mechanika Shermanu, ale klasická tanková věž byla nahrazena velkou otevřenou věží s protitankovým kanonem. Právě použití již existujícího podvozku umožnilo výrobu výrazně urychlit. Celkem vzniklo 6 706 vozidel mezi zářím 1942 a lednem 1944, což z M10 udělalo nejpočetněji vyráběný americký stíhač tanků. Více než třetina z nich byla navíc dodána spojencům v rámci programu Lend Lease.
M10 dostal původně 3palcový kanon M7, který byl schopen bojovat s řadou německých tanků své doby. Američané přitom nechtěli pouze silné dělo. Důležitou vlastností měla být především mobilita. Stíhač tanků měl být schopen rychle přesunout svou pozici, zaútočit na nepřítele a následně se stáhnout dříve, než na něj protivník soustředí palbu. Proto dostal otočnou věž, což bylo oproti klasickým samohybným protitankovým kanonům velkou výhodou. Věž ale nebyla uzavřená. Posádka byla vystavena počasí, střepinám a palbě z výšky. Tohle řešení mělo zároveň praktický důvod. Otevřená věž poskytovala výborný výhled, což bylo pro stíhač tanků důležité. Velitel mohl sledovat okolí a hledat cíle mnohem snadněji než v uzavřeném bojovém prostoru. Nevýhodou však bylo, že stejným způsobem mohl nepřítel pozorovat a ohrožovat posádku M10. Jedním z nejzajímavějších detailů byla samotná věž. Měla nepravidelný šestiúhelníkový tvar a její původní konstrukce umožňovala pouze omezenou ochranu. Pozdější výrobní série dostaly některé změny, například upravenou zadní část věže a protizávaží, protože původní konfigurace byla při otáčení méně praktická. Posádka navíc musela počítat s tím, že při střelbě může být prostor věže velmi nebezpečný. Velké množství vybavení a munice bylo umístěno přímo v bojovém prostoru. M10 se poprvé výrazněji prosadil během bojů v severní Africe, kde se střetl s německými a italskými obrněnci. Později se dostal také do Itálie a po vylodění v Normandii sloužil ve velkém množství u amerických jednotek v západní Evropě. Právě zde se ale začala naplno projevovat jedna jeho slabina. Německé tanky byly stále silnější. Proti Pantherům a Tigerům už 3palcový kanon představoval mnohem větší problém. M10 byl sice schopný některé těžké tanky poškodit nebo zničit, ale posádky musely využívat především taktiku a výhodu prvního výstřelu. Přímý souboj na krátkou vzdálenost byl velmi riskantní. Američané proto začali hledat další řešení. Výsledkem byl M36, který využil stejnou základní koncepci, ale dostal mnohem výkonnější 90mm kanon. M10 tak přímo připravil cestu k další generaci amerických stíhačů tanků.
Zajímavé je, že M10 nebyl používán pouze Američany. Díky Lend Lease se dostal také k Britům, Kanaďanům a dalším spojencům. Britové část těchto vozidel upravili a vybavili je vlastním 17liberním kanonem. Tak vznikl známý 17-pounder M10, označovaný jako Achilles. Tato přestavba výrazně zvýšila palebnou sílu vozidla a umožnila mu mnohem účinněji bojovat proti německým těžkým tankům. Právě tady je vidět jedna z největších předností M10. Nebyl to dokonalý stíhač tanků, ale jeho podvozek poskytoval dostatečně dobrý základ pro další úpravy. Vozidlo bylo relativně jednoduché, mobilní a vyrábělo se ve velkých počtech. Američané navíc postupně měnili způsob jeho používání. M10 nebyl vždy nasazován jako klasický lovec tanků. Často poskytoval přímou palebnou podporu pěchotě a využíval svůj kanon proti opevněným pozicím nebo lehce obrněným cílům. V praxi tedy jeho využití bylo širší než původní představa čistě protitankového vozidla. M10 Wolverine tak nebyl nejsilnějším americkým stíhačem tanků druhé světové války. Jeho význam byl jinde. Byl rychlý, početný a dostupný. A právě v průmyslové válce, kde bylo potřeba dodat tisíce vozidel na frontu, byla tahle kombinace často důležitější než dokonalé technické parametry. M10 tak vytvořil základ, na kterém Američané mohli pokračovat dál. A jeho nástupce už dostal dělo, které mělo proti německým těžkým tankům úplně jiný respekt.
