Vývoj válečné techniky (2. část)
V minulé části našeho výkladu jsme se seznámili s vývojem nejstaršího válečného stroje, a tím byla loď. Mnozí budou namítat, že nejstarší stroj je katapult nebo balista. Tyto stroje ovšem do her Wargamingu nepatří. Dnes si představíme vývoj stíhačky. Která se úspěšně proslavila v obou světových válkách.
Lidé toužili létat už od pradávných dob. Nejznámější řecká báje vypráví o letu Daidala a Ikara pomocí křídel vlastní konstrukce. Pozadu nezůstali ani čínští vojáci, když připevnili jednoho ze svých druhů na velkého papírového draka, aby nepříteli snížil morálku. Ano je to bláznivé, ovšem lidé tuto metodu vyzkoušeli v pozdějších dobách.
Za otce létání se však považuje italský vynálezce Leonardo da Vinci. Měl více koníčků, ale budeme se věnovat vynalézání. Létání ho fascinovalo a bylo jeho velkou vášní. Kde však vzít dostatek informací k tomu, aby jeho výtvory mohly létat? Leonardo celé dny studoval lety ptáků, stavbu a tvar jejich křídel, používání ocasu ke změnám směru. Jeho vynálezy se tedy zakládaly na ptačí konstrukci těla. Vynalezl několik typů. A sám je v roce 1496 testoval, bohužel, jak udává ve svých poznámkách, neúspěšně. Tyto vynálezy se totiž zakládaly na lidském pohonu.
Mohl bych sem pochopitelně zařadit vynález horkovzdušného balónu a řiditelné vzducholodi. Ve hrách Wargaming se bohužel nevyskytují. Takže se přesuneme ke konstruktérům letadel těžším než vzduch. A to bratrům Orvillu a Wilburu Wrightovým. Tito dva pánové byli návrháři a výrobci, nikoliv letadel, ale jízdních kol. Stejně jako Leonardo da Vinci měli oba bratři vášeň k létání. Jejich malá firma na kola jim dokázala dát dostatek finančních prostředků k experimentům. Inspirací pro ně byl německý letecký konstruktér Otto Lilienthal, který se svými kluzáky provedl několik úspěšných letů. Ale v roce 1896 za účasti novinářů provedl svůj poslední let. Při tomto letu ve výšce 30 metrů kluzák změnil těžiště a poté i se svým konstruktérem spadl. Proto se bratři Wrightové věnovali více ovládacím prvkům kluzáku.
Jejich prototyp měl dřevěnou konstrukci s dvěma nosnými plochami potažené plátnem a opatřen směrovým kormidlem. Toto kormidlo ovládal sám pilot za pomocí tažných drátů. Křídlo testovali ve vlastním větrném tunelu, tam po mnoha pokusech získalo požadovaný tvar. Oblou přední hranu pro větší vztlak. V roce 1902 svůj kluzák vyzkoušeli a s velkým úspěchem. Let trval 26 sekund s dosaženou vzdáleností 200 metrů. Chtěli ve svých experimentech jít ještě dál. A tak o rok později vybavili svůj kluzák motorem a dvěma vrtulemi vlastní konstrikce ze své dílny. Let tentokrát trval 59 sekund a letoun dosáhl vzdálenosti 260 metrů.
Létání se tak stávalo velkým trendem. Mnoho konstruktérů se snažilo svoje letouny vylepšovat, aby dosáhly větších výkonů. A to i v letech první světové války, kdy se zrodily první stíhačky. Tento letoun nebyl vyzbrojen a sloužil pouze pro pozorovací činnost. Jak ale zabránit nepřátelským letounům ve špionáži? Někteří piloti si s sebou brali revolver, brokovnici a podobné palné zbraně. Tento způsob sestřelování byl, ovšem neúčinný, pokud se nepřítel pustil do akrobatických kousků. Musela se tedy vymyslet jiná varianta. Těchto variant bylo mnoho. Například kulomet usazený na křídle letadla nad hlavou pilota. Nebo za vrtulí, tento způsob byl však nebezpečný. Hrozilo rozstřílení vrtule. Aby se tomu zabránilo, byly na listy vrtule připevněny malé železné klínky, které střely odrážely. K dokonalosti tento nápad dovedl v roce 1915 Anthony Fokker pomocí synchronizátoru střelby. I když je pravda, že tento nápad si nechal patentovat Franz Schneider v roce 1913. I Angličané po mnoha zkouškách vynalezli svůj synchronizátor. Dalo by se říci, že obě strany vyvíjely svoje stíhačky naprosto stejně až do konce války.
Po vypuknutí druhé světové války dvouplošníky postupně vystřídal jednoplošník. V některých zemích však dvouplošníky sloužily dál. Vzpomeňme například na Swordfish Královského letectva, který torpédoval bitevní loď Bismarck. Vývoj jednoplošníku byl zahájen v Německu už v první světové válce. Ale až nyní se ukázal jeho potenciál. Montovaly se nové silnější motory, které zajistily vysoký dostup a rychlost. Aby se letadlo ve vysoké rychlosti nerozpadlo, byl jeho dřevěný drak nahrazen kovovým. Bylo tedy možno nainstalovat výzbroj do křídel, některá letadla ji měla dokonce v hřídeli vrtule. Ovšem synchronizovaný kulomet byl stále populární.
Bombardovací letadla mohla pojmout daleko více bomb a osvědčily se i podvěsné rakety, které se v první válce použily jen několikrát na sestřelení balónu. Tyto nové typy raket si však vedly velmi dobře při ničení opevnění nebo válečných lodí. Nesmíme ale zapomenout, že tyto a jiná letadla byla konečně vybavena důležitými součástmi, které mnohdy zachránily pilotovi život. Vysílačka a padák (kromě Japonců, kteří je dostali až ke konci války). Piloti se už nemuseli dorozumívat rukama, pohodlí jim zajišťoval mikrofon v masce. Padák byl sice vymyšlen dříve než letadlo, ale do prvních typů letadel se nevešel a byl příliš těžký.
Poslední revolucí v létání byl proudový motor. Říká se, že Německo bylo první zemí, která vytvořila proudovou stíhačku. To je pravda, i když první proudový motor vynalezl a nechal si patentovat Frank Whittle v Británii roku 1930. Kdyby tedy nevypukla válka mohly být Britové první, kdo svou novou stíhačku použili.
