TOG II byl britský obr z jiné doby

Tank který vypadal už při vzniku zastarale

TOG II je fascinující tím, že nepůsobí jen zvláštně dnes. On musel působit zvláštně už ve chvíli, kdy vznikal. Dlouhý trup, roztažené proporce a celková silueta připomínají spíš staré průlomové obludy než modernější tankovou školu. Je to přesně ten typ vozidla, u kterého člověka okamžitě napadne, že konstruktéři pořád ještě vedli starou válku v hlavě, zatímco skutečný svět už dávno spěchal jinam.
A to je na TOG II nejzajímavější. Nejde jen o technickou kuriozitu. Je to přímo hmatatelná ukázka toho, jak silně může minulost držet konstruktéry za rameno. Když někdo jednou uvěřil určitému stylu boje, jen těžko se smiřuje s tím, že další konflikt bude vypadat úplně jinak. TOG II v sobě nese tuhle setrvačnost dokonale. Je dlouhý, těžkopádný a skoro melancholický. Jako by v sobě nesl ozvěnu starých zákopů i v době, kdy už boj potřeboval úplně jiný rytmus.

Pomalost která se nedá schovat

Na TOG II se často nejvíc řeší právě jeho tempo. A není divu. U takového stroje si člověk skoro automaticky představí, že nebude zrovna svižný. Jenže nejde jen o rychlost v technickém smyslu. Jde o celkový charakter vozidla. TOG II nepůsobí jako něco, co se rozhoduje rychle. Působí jako stroj, který musí všechno dělat s rozvahou, setrvačností a jistou těžkopádnou důstojností. To může znít romanticky, ale na bojišti to bývá problém.
Právě tady se ukazuje tragikomedie celého projektu. Na jednu stranu je v něm cosi sympatického. Je to obrněnec, který se nesnaží působit uhlazeně ani moderně. Na druhou stranu je ale zřejmé, že takový stroj by v rychlé válce působil jako relikt. A relikty bývají fascinující hlavně pro historiky a nadšence. Méně už pro lidi, kteří od techniky očekávají okamžitou reakci, pružnost a schopnost držet krok s vývojem situace.

Dlouhé tělo a ještě delší stín první války

TOG II není zajímavý jen jako bizarní tank. Je zajímavý i jako mentální fosilie. Představuje totiž způsob přemýšlení, který nevymřel hned s koncem první světové války. My dnes máme tendenci dějiny zjednodušovat. Říkáme si, že po jedné válce přišla druhá a všechno se logicky posunulo dál. Jenže mezi tím byla spousta starých představ, které se nechtěly vzdát. A TOG II je jednou z jejich nejviditelnějších podob.
Když se na něj člověk dívá, skoro vidí konstruktéry, kteří stále věří v potřebu obřího průlomového stroje pro složité překážky, rozbité linie a pomalý postup. Jenže svět se mezitím zrychlil. Tank už neměl být jen o prolomení jedné nehybné fronty. Měl se stát součástí mnohem dynamičtějšího válčení. A právě proto dnes TOG II působí skoro dojemně. Není hloupý. Je jen zoufale opožděný.

Ve hře se z něj stal milovaný outsider

Přesto všechno má TOG II obrovské kouzlo. Možná právě kvůli své podivnosti. Ve hrách nebo komunitních debatách často přežívají nejsilněji ne ty nejdokonalejší stroje, ale ty nejvíc rozpoznatelné. A TOG II je rozpoznatelný okamžitě. Dlouhý jako vlak, pomalý jako špatné pondělí a současně natolik absurdní, že si ho člověk jednoduše oblíbí. Není to tank, který by budil respekt dokonalostí. Budí ho svou urputnou jinakostí.
A to je důvod, proč o něm má smysl psát i dnes. TOG II tank není jen technická slepá větev. Je to připomínka, že vývoj zbraní není nikdy čistě logický a přímočarý. Někdy vznikne stroj, který vypadá jako omyl. Jenže právě takové omyly bývají nejzajímavější. Opravdové legendy totiž často nevznikají jen z úspěchu. Někdy stačí, aby byly nezaměnitelné. A TOG II nezaměnitelný rozhodně je.