Tančíky „Slepá větev vývoje“ (Druhá část)
Po doznění výstřelů První světové války vyvstala důležitá otázka. Co s armádou? Miliony mužů byly zmobilizovány a v arzenálech se nacházely statisíce různých zbraní. Mezi nimi byla i na provoz náročná novinka, Tank. Kromě paliva bylo třeba zajistit výcvik, náhradní díly, výrobu nových tanků, jejich transport a další, což nebylo nejlevnější. Vznikl tak nový typ obrněnce, který měl řešit otázku peněz. Tančík.
Type 94 Te-Ke
Úspěšnějším ale byl japonský mini válečník Type 94 Te-Ke. Japonské císařství zakoupilo 8 britských tančíků Carden-Loyd a na jejich bázi vytvořilo vlastní variantu s plně otočnou věží. Ta nesla výzbroj v podobě kulometu ráže 7,7 mm nebo 6,5 mm. Váha sice vzrostla na 3,4 tuny, ale díky motoru od Mitsubishi si uchoval maximální rychlost 40 km/h. Do konce války vzniklo 823 kusů a byly nasazeny na všech frontách, kde Císařská armáda bojovala. Díky své malé velikosti a nízké váze byl úžasným prvkem palebné podpory v čínském terénu, převážně džungli. Nahrával tomu i fakt, že čínská armáda téměř postrádala protitankové prostředky. Nakonec prošly celou válkou, ale proti americké námořní pěchotě už nestačily.
L3/33 a L3/35
Stejně jako většina moderních států také Itálie podlehla pokušení zařadit do výzbroje tančíky. Pro italský hornatý terén se jevily jako perfektním řešením. Italská armáda měla od svého vzniku problémy se zázemím a přepravou obrněnců. To podtrhovala i absence těžkého průmyslu schopného chrlit tanky, jako tomu bylo třeba v Německu a Francii. Firma Ansaldo tedy zakoupila licenci a vytvořila vlastní stroj pod označením L3/33. Později vznikla varianta L-/35 vyrobená ve skutečně ohromném množství, a to 2200 až 2800 strojů! Základní výzbroj sestávala z dvojice kulometů Breda ráže 8 mm. Později vznikla plamenometná varianta, vybavena vozíkem s nádrží. Italská armáda dokonce experimentovala a v omezeném množství zavedla do služby malé množství strojů vyzbrojených malorážním kanónem (dle některých zdrojů šlo dokonce jen o protitankovou pušku). Díky malým rozměrům a hmotnosti 2,8 tun ho Italové dokázali transportovat i na nákladních automobilech. Díky motoru Fiat dosahoval rychlosti 42 km/h. Itálie nasadila své tančíky při kampani v Etiopii, Řecku a později i Egyptě a na domácí půdě. Jejich bojeschopnost byla mizivá a proto usilovalo velení o jejich postupné stahování z fronty. Nepříznivá situace to do konce války neumožnila.
Tančík vz. 33
Ani mladé Československo si nenechalo ujít módu tančíků. Pod licencí vyrobilo Československo asi 74 kusů. Výzbroj sestávala ze dvou kulometů ZB 26 ráže 7,92 mm. Kvůli vyšší hmotnosti 2,3 tuny klesla rychlost na maximálních 35 km/h. I když bylo Československo domovem mnoha moderních zbraní, tančík vz. 33 mezi ně nepatřil. Nasazení se dočkal na straně Němců v protipartyzánských akcích a ve službách Slovenského štátu. Jejich hlavním úkolem byl výcvik tankových posádek pro mnohem modernější a lepší tančíky ltvz. 35.
Lehké tanky Vickers
Tanky série Vickers stále využívaly stejný podvozek jako jejich předchůdce Carden-Loyd. Hlavním rozdílem byla kromě věže i prodloužená korba. Váhově (4,88 tun) jsou na hranici mezi lehkým tankem a tančíkem. Nasazení se dočkaly hlavně v Egyptě a Asii, ale ani zde nešlo o přímý boj s nepřítelem. Hlavní rolí byl průzkum bojiště v pro automobily rizikových oblastech. Výzbroj sestávala z 12,7 mm kulometu a sekundárního Besa (československého původu) ráže 7,62 mm. Osádka byla navýšena o jednoho člena. Díky většímu motorovému prostoru stoupla i rychlost na 51 km/h. S velikostí se ale prohloubila i slabina pancíře, který dokázalo probít protipancéřové puškové střelivo. I tak šlo o pravděpodobně nejpovedenější tančík a zároveň o jeden z posledních.
Tančíky se nakonec staly spíše módním výstřelkem a slepou větví výzkumu. I přes nízké nároky na údržbu a levnou dostupnost se neosvědčily a po válce je ve výzbroji měly jen země třetího světa, kde také nevydržel dlouho. I tak nadále přitahují nadšence hlavně svým občas bizarním vzhledem.
