Sturmtiger - raketou proti tankům
Dokud byla německá válečná mašinérie v pohybu a překonávala denně desítky až stovky kilometrů, byla lehčí samohybná děla dostačující k eliminaci opěrných bodů a opevněných kapes. To se ale brzy změnilo s příchodem operace Barbarossa. Tvrdé boje ve městech, jmenovitě Stalingrad, ukázaly potřebu prostředku schopného srovnat se zemí mnohdy celé budovy plné nepřátel. Na to již samohybky Hummel a Grille nemohly stačit. Právě díky tomu vznikl pozoruhodný stroj, který se zapsal do paměti každému, kdo jej zahlédl byť jen na obrázku. Pochopitelně jsou slova raketou proti tankům spíše nadsázkou. K tomuto účelu stroj vůbec nevznikl.
Velení tak podalo 20. září 1942 požadavek na samohybný prostředek schopný ničit pár výstřely budovy a s dostatečně silným pancéřováním. Prvním takovým byl Sturminfanteriegeschütz 33, ale jednalo se spíše o rychle vytvořenou improvizaci. Serióznějším byl až Brummbär. Oba obrněnci byly osazeni 150 mm houfnicí, která se sice osvědčila, ale postrádala přesnost a na větší budovy potřebovala několik výstřelů. Padlo tak rozhodnutí o přechodu na efektivnější zbraň. Z počátku se uvažovalo o zbrani ráže 210 mm, ale jevila se jako příliš náročná k lafetaci (umístění) na samohybný podvozek. V oku ale uvízla zcela jiná zbraň. Společnost Rheinmetall-Borsig vytvořila v roce 1942 zbraň pro námořnictvo, která měla za úkol ničit ponorky. Konkrétně raketa umístěná v přístavišti na pevném postavení. Kvůli nepřesnosti ji námořnictvo odmítlo, ale armádě se zamlouvala obrovská ničivá síla této zbraně, a tak roku 1943 padlo rozhodnutí o jejím umístění na podvozek tanku Tiger.
Vůdci byl návrh představen 5. srpna 1943 a ten ihned schválil výrobu prototypu a předem objednal 10 sériově vyrobených kusů. I když zkoušky prvního prototypu dopadly pozitivně, tak se důkladnější testování protáhlo až do dubna roku 1944. I zde si vedl dobře a byla zahájena sériová výroba. Oficiálních označení bylo více, ale velení stroj nejčastěji nazývalo buď Sturmmörser Tiger (útočný moždíř) nebo jednoduše Sturmtiger. Nakonec dala výroba vzniknout jen 18 kusům sériové výroby a prototypu (18+1) který se později také zapojil do boje.
Konečná váha stroje se pohybovala na 65 tunách. Díky maximální rychlosti 37.5 km/h byl stroj velice neobratný a nemotorný. Posádky si nicméně chválili výbornou výzbroj v podobě vrhače raket ráže 380 mm. Celý stroj byl velmi jednoduchý, protože byla odříznut strop kabiny posádky a na jeho místo pomocí spon uchycena ohromná hranatá nástavba ze svařovaných desek. Ochranu před pěšáky zajišťoval kulomet umístěný vedle hlavní zbraně a vrhač šrapnelů na střeše. Kromě něj byl na střeše poklop velitele společně s ventilátorem a obdelníkový otvor. Ten byl doplněn o jednoduchý jeřáb k nakládání raket. Za zmínku stojí i druhý poklop pro posádku umístěný zezadu nástavby.
Samotná raketa vážila neskutečných 350 kg. Jakoby to nestačilo, měla na délku 150 cm a nabíjení bylo ve stísněné kabině velmi obtížné. Celkem mohl stroj nést 13 raket (14 pokud by byla jedna již nabitá, ale jednalo se o riziko). Na obou bočních stěnách byly nosníky pro 6 raket a pod samotnou zbraní byla nabíjecí rampa, kam šlo uložit jednu z raket. Naložení munice zabralo posádce často i několik hodin. Bylo-li potřeba nabít raketu do hlavní zbraně, musel člen posádky vylézt ven a za pomoci jeřábu přemístit jednu z boční stěny na nabíjecí rampu. Zde jí jeden z nabíječů připevnil roznětku (byly převáženy samostatně) a s námahou vsunuli raketu do odpalovače (ten musel být souvisle s nabíjecí plošinou). Poté nabíječ připevnil zapalovač a patronu k zážehu celé rakety. Teprve teď mohl škubnout s odpalovací šňůrou. Dostřel takové rakety se pohyboval v rozmezí 4200 m až do 6650 m v závislosti na přírodních podmínkách.
První nasazení je spíše smutným, protože proběhlo ve Varšavě při povstání roku 1944. Celá situace se velmi podobala bojům ve Stalingradu a tak se vojáci SS rozhodli pro použití Sturmtigerů na budovy obsazené Poláky. Stroje se osvědčily a údajně byly schopné srovnat se zemí nejen dům, ale i většinu ulice. Další nasazení probíhala na západní frontě, odkud není mnoho informací, co se se stroji dělo dále. Minimálně jeden byl nasazen na východní frontě, protože jej Rudá armáda ukořistila v dobrém stavu. Jedním z mála známých nasazení bylo to v Porýní, kde se jednomu stroji povedlo za pomoci jednoho výstřelu zneškodnit hned 3 tanky Sherman. Postupně však docházely pohonné hmoty i náhradní díly a posádky tak často opouštěly své stroje napospas Američanům.
Tanky Sturmtiger se zapsaly do historie jen málo. Bylo jich malé množství a snad kromě devastace Varšavy se ani nezapojily nijak výrazněji do bojů. Dodnes jsou cennými exempláři ve vojenských muzeích, jemnovitě ruská Kubinka.
