Sherman Firefly „Světluška se žihadlem“
Jedním z ikonických strojů Druhé světové války byly Shermany Firefly (světluška). Svůj název dostaly díky záblesku po výstřelu, který na bojišti znatelně vyčníval. Díky výkonnému dělu se stal postrachem německých středních tanků a také hrozbou pro legendární Tigery.
Když do královské armády začaly proudit americké zbraně na základě dohody Lend-lease, získala Anglie také množství tanků Sherman. Ty byly se svým krátkým 75 mm dělem nadřazeny slabě pancéřovaným italským strojům a německým Panzerům v severní Africe. To se změnilo s příchodem tanku Tiger. Padlo tedy rozhodnutí instalovat kanón OQF 17-pounder (ráže 76.2 mm). Ten byl na frontě nasazován už od počátku roku 1943 a osvědčil se. V lednu roku 1944 objednalo ministerstvo války konverzi celkem 2100 strojů na verzi Firefly. Prvním problémem bylo umístění děla do věže. Zbrojovka Vickers vyřešila problém jednak zkrácením a přemístěním brzdo vratných válců (tím se zmenšil zákluz) a jednak otočením děla o 90 stupňů do boku, aby bylo možné nabíjet jej z boku. Věž samotná byla také upravena umístěním závaží na zadní část a zesílením pancíře masky kanónu. Stanoviště asistenta řidiče (radisty) zmizelo úplně, aby uvolnilo prostor pro další střelivo. Vezená zásoba byla navýšena na 77 kusů. Vítanou změnou bylo přidání dalšího poklopu vedle toho pro velitele k urychlení evakuace osádky. I když jich do května 1945 dokázaly zbrojovky konvertovat 2139, tak při vylodění v Normandii jich měly frontové útvary k dispozici jen 342. Velitelé je tedy přidělovaly do čet po čtyřech strojích, kdy 3 byly původní varianty se 75 mm dělem. Na konci války měla každá četa stroje Firefly dva.
Původní označení znělo Sherman C, ale frontoví vojáci mu kvůli záblesku kanónu dali přezdívku světluška a tankisté jepice, protože v momentě kdy jej němečtí tankisté zpozorovali, soustředili palbu hlavně na něj. Celkově bylo nasazení v Normandii úspěšné. Taktikou bylo stroje schovávat více vzadu a nasazovat spíše jako stíhače ze zálohy. Protože byl natolik účinným, byli tankisté Panzerwaffe instruování likvidovat ho přednostně. Osádky se tedy snažily vymýšlet způsoby, jak jej zamaskovat jako běžný Sherman. Z počátku pouze montovaly zezadu na věž tlustou trubku, ale to nedávalo možnost střelci ihned při kontaktu pálit. Nakonec se osvědčilo natírat půlku děla jinou barvou a ze spodní části na bílo, aby v terénu nebylo dělo tolik nápadné. I tak byly ztráty těchto strojů vysoké (osádky však většinou přežily). Obrovskou nevýhodou se stala absence radisty. Jeho úkoly totiž připadly na nabíječe, ale ten byl zaneprázdněn vlastní činností a tak komunikace s těmito stroji vázla. Taktéž záblesk oslepoval střelce s velitelem, a tak byla rychlost palby nižší, než u běžného Shermanu. Díky upraveným tlumičům byly i otřesy silnější, což vedlo ke značnému nepohodlí osádek při palbě a častému rozladění zaměřovače. Po celou dobu války byly pro tanky Firefly nedostatkové náhradní díly, protože využívaly jiné součástky, než jejich americké protějšky.
Nakonec jsou přece jenom stroje Sherman Firefly označeny za úspěch. Svou roli v podobě účinného protitankového prostředku splnili a použity byly za války i u sil kanadských, novozélandských, polských a jihoafrických sil. Ve službě po válce zůstaly také v Itálii, Belgii, Nizozemí, Libanonu a Argentině.. V britské armádě jej postupně nahradily tanky A34 Comet.
