Pz.Kpfw. IV hydrostat: Němci odstranili převodovku
Pz.Kpfw. IV hydrostat byl experimentální německý tank, který dostal neobvyklý hydraulický pohon místo tradičního mechanického řešení, ale jeho vývoj přišel pozdě.
Pz.Kpfw. IV hydrostat vycházel z jednoho z nejdůležitějších německých tanků druhé světové války, Panzeru IV. Ten se vyráběl od roku 1937 až do března 1945 a během války prošel řadou modernizací. Postupně dostával silnější pancíř, účinnější kanony a další úpravy, které mu umožnily zůstat použitelným i proti novějším spojeneckým obrněncům. S rostoucí hmotností se však objevoval problém, který nebylo možné vyřešit pouze silnějším motorem nebo větším dělem. Tank potřeboval spolehlivě přenášet výkon motoru na pásy a současně umožňovat řidiči přesné řízení. Klasická mechanická převodovka musela zvládat vysoké zatížení a velké síly vznikající při rozjezdech, změnách rychlosti a zatáčení. U těžkého pásového vozidla šlo o náročnou práci, zvlášť když tank projížděl nerovným terénem nebo potřeboval rychle změnit směr. Německá společnost Zahnradfabrik Friedrichshafen, známá zkráceně jako ZF, proto začala vyvíjet alternativní systém pohonu. Projekt hydrostatického pohonu, někdy označovaného jako systém Thoma, se začal rozvíjet v roce 1943 a následně byl instalován do podvozku Panzeru IV Ausf. G. Nešlo přitom o úplně nový tank. Konstruktéři využili existující vozidlo a zásadně přepracovali jeho zadní část, aby se do něj vešla nová soustava. Cílem bylo vyzkoušet, zda lze tank ovládat plynuleji a obejít se bez některých složitých součástí tradičního převodového ústrojí. Výsledkem byl stroj, který zvenčí stále připomínal Panzer IV, ale uvnitř fungoval podstatně jinak. Nejdůležitější změna se skrývala v zadní části korby. Původní Panzer IV používal běžný mechanický přenos výkonu od motoru k převodovce a dále k hnacím kolům. U varianty Pz.Kpfw. IV hydrostat. konstruktéři využili benzinový motor Maybach HL 120 TRM, který poháněl dvojici hydraulických čerpadel. Ta vytvářela tlak oleje a přiváděla jej do hydraulických motorů napojených na hnací ústrojí. Zjednodušeně řečeno, část práce, kterou by jinak vykonávaly mechanické převody, zde zajišťovala kapalina pod tlakem. Řidič mohl regulovat přenos výkonu změnou průtoku oleje a tím ovlivňovat rychlost i pohyb vozidla. Právě v tom spočívala hlavní výhoda systému. Hydrostatický pohon umožňoval plynulejší regulaci výkonu bez nutnosti neustále řadit klasické převodové stupně. Takové řešení bylo pro těžký tank lákavé, protože mohlo usnadnit rozjezdy, manévrování a přesné ovládání v obtížném terénu. Zároveň však vyžadovalo vysokou přesnost hydraulických součástí a spolehlivé těsnění, protože únik oleje nebo poškození čerpadla mohly mít zásadní dopad na pohyblivost vozidla. Přestavba navíc nebyla malá. Zadní část korby a motorový prostor musely být upraveny, původní mechanické součásti byly odstraněny a změnilo se také uspořádání hnacích kol. Zvenčí se proto tank od standardního Panzeru IV lišil zejména přepracovanou zadní částí a novým krytem motorového prostoru. Změnilo se také ovládání řidiče. Místo obvyklého řešení se počítalo s odlišným řídicím mechanismem a ovládacími prvky, které umožňovaly regulovat hydraulický systém. Nebyla to jen výměna jedné součástky za jinou, ale zásadní zásah do celého pohonného ústrojí tanku.
První prototyp byl podle historické reference World of Tanks dokončen na konci října 1944. Vznikl pouze jeden kus, takže projekt nikdy nepřekročil fázi experimentálního vozidla. Konstruktéři museli ověřit, zda bude nový pohon skutečně fungovat v náročných podmínkách a zda jeho výhody převáží nad složitostí celého systému. Právě tady se ale příběh začíná komplikovat. Přestože se o zkouškách hovoří jako o slibných, kompletní německé testovací výsledky se nedochovaly v takové podobě, aby bylo možné spolehlivě určit, jak dobře se vozidlo osvědčilo při všech zamýšlených úkolech. Nelze proto tvrdit, že hydrostatický pohon prokazatelně překonal standardní převodovku ve všech ohledech. Jeho konstrukce nabízela zajímavé výhody, ale také přinášela nové technické problémy. Hydraulická soustava musela zvládat vysoké tlaky a přenášet značný výkon, přičemž čerpadla, potrubí a motory vyžadovaly kvalitní výrobu a údržbu. V podmínkách německého průmyslu v závěru války nebylo jednoduché zajistit ani běžnou výrobu tanků, natož zavádět do služby další komplikovaný pohonný systém. Rok 1944 byl pro takový experiment mimořádně nepříznivou dobou. Německo ztrácelo území na východě i západě, průmysl čelil bombardování a armáda potřebovala především doplňovat ztráty již zavedených typů. Nový systém by navíc vyžadoval vlastní náhradní díly, servisní postupy a výcvik mechaniků. I kdyby se při testování ukázal jako použitelný, jeho zavedení do sériové výroby by znamenalo další zatížení výrobců a zásobování. Panzer IV byl přitom stále potřebný na frontě a jeho standardní výrobní linky musely pokračovat. Hydrostatický pohon tak nesoupeřil pouze s technickými nedostatky, ale i s časem, nedostatkem zdrojů a naléhavou potřebou vyrábět osvědčené tanky. Konec války zastihl experimentální vozidlo v Bavorsku. Americké jednotky postupující jižním Německem v dubnu 1945 obsadily Augsburg, kde se nacházel také závod spojený s vývojem pohonu. Jediný Pz.Kpfw. IV hydrostat. se dostal do amerických rukou a následně byl převezen do Spojených států k dalšímu zkoumání. Pro americké techniky představoval zajímavý příklad německého vývoje alternativních pohonných systémů. Po válce se totiž vítězné mocnosti snažily získat dokumentaci a vozidla, která mohla nabídnout nové poznatky o konstrukci obrněné techniky. Jenže ani v amerických rukou se příběh nedočkal úplného rozuzlení. Vozidlo bylo uloženo v americkém zkušebním a skladovacím systému a plánované zkoumání nepřineslo úplnou odpověď na všechny otázky týkající se německého pohonu. Podle Tank Encyclopedia byly německé testovací údaje ztraceny a tank byl po určitou dobu ponechán venku v Aberdeen Proving Ground v Marylandu. V roce 2015 byl přemístěn do skladovacího zařízení U.S. Army Center of Military History v Annistonu v Alabamě. Pz.Kpfw. IV hydrostat. se tak dochoval jako vzácný technický artefakt, nikoliv jako tank s rozsáhlou bojovou historií. Jeho význam spočívá především v tom, že ukazuje, jak daleko byli němečtí konstruktéři ochotni zajít při hledání alternativy k tradiční mechanické převodovce. Zajímavé je také srovnání s jinými experimentálními pohony. Ferdinand Porsche například prosazoval benzinoelektrické řešení, při kterém spalovací motor vyráběl elektřinu pro trakční elektromotory. Hydrostatický systém Panzeru IV pracoval s kapalinou pod tlakem, takže šlo o jinou technickou cestu ke stejnému cíli: regulovat pohyb těžkého vozidla bez klasického mechanického uspořádání. Ani jeden přístup se během války nestal běžným řešením pro německé tanky, ale oba ukazují, že vývoj obrněné techniky se neomezoval pouze na větší děla a silnější pancíř.
Příběh Pz.Kpfw. IV hydrostat. je nakonec příběhem jediné přestavby, která měla prověřit, zda může hydraulika změnit způsob ovládání tanku. Na rozdíl od mnoha německých experimentálních projektů nešlo pouze o výkres nebo papírovou studii. Vozidlo skutečně vzniklo, dostalo nový pohon a bylo dostatečně dokončené na to, aby se dostalo do zkoušek. Přesto zůstalo jediným exemplářem. Nešlo o tank, který by selhal v bitvě, ale o technologický experiment, jehož další vývoj ukončil konec války a nedostatek času. Nelze s jistotou říci, zda by se hydrostatický pohon při delším testování osvědčil natolik, aby se dostal do sériové výroby. Jisté však je, že představoval významný pokus o řešení problémů spojených s ovládáním těžkých pásových vozidel. Standardní mechanické převodovky zůstaly v tankové technice běžné ještě dlouho poté, ale myšlenka hydraulického přenosu výkonu nezmizela. V dalších desetiletích se hydrostatické a hydromechanické systémy objevovaly v různých specializovaných vozidlech a pracovních strojích. U tanku z roku 1944 však zůstaly experimentem, který přišel v době, kdy německý průmysl řešil mnohem naléhavější problémy. Pz.Kpfw. IV hydrostat. je proto zajímavý právě tím, že nevynikl silou zbraní ani tloušťkou pancíře, ale pokusem změnit jednu z nejméně viditelných a přitom nejdůležitějších částí tanku. Když se řekne Panzer IV, většina lidí si představí dlouhý kanon, boční pancéřové pláty a tank, který bojoval od počátku války až do jejího konce. Jeho hydrostatická varianta ale připomíná, že i osvědčené konstrukce mohly posloužit jako základ pro odvážné technické experimenty. A zatímco tisíce běžných Panzerů IV bojovaly na frontách Evropy a Afriky, tento jediný exemplář zůstal důkazem, že němečtí konstruktéři hledali nové cesty až do posledních měsíců války.
