Oscilační věže

Zrod myšlenky

Po doznění posledních výstřelů 2. světové války vztahy Sovětského svazu a západu rychle ochladly. Najednou nebyl společný nepřítel, který by rozdílné spojence sjednocoval. Když došlo k prvním kontaktům s východními stroji, ukázalo se, že jejich věže tvaru mísy poskytují osádkám vysokou pasivní ochranu. Francie a ani západní tankové školy však nechtěly vyměnit pohodlí a ergonomii za pancíř. Tím se zrodila první myšlenka oscilační věže. Úkolem bylo vytvořit tank, který může nést kanóny větších ráží, ale zachová si nízkou hmotnost a poskytuje posádce relativní pohodlí. Prvním takovým obrněncem měl být AMX-50. Těch nakonec vzniklo pouze několik prototypů a celý projekt skončil spíše promarněním zdrojů. Výzbroj se totiž jevila jako nedostatečná a tak společně se zvyšováním ráže kanónu se logicky zvedla i váha. Velké pozornosti se ale dostalo lehkému tanku AMX-13. Ten slouží v zemích s náročným terénem dodnes.

A jak vlastně oscilační věž funguje? Pohyb v rámci 360° je zajištěn klasickým prstencem pod věží, umístěném v korbě vozidla. Co však dělá stroj atypickým, jsou 2 klouby umístěné právě na prstenci. Do kloubů je poté vsazena věž, která díky nim získává elevaci a depresi. Celý koncept byl poté využit pro nespočet plánů. Jmenujme si například hráčům dobře známy stroj BC 25T, americký prototyp T69 a již zmíněná vozidla série AMX. 

Oscilační věž má své plusy. Už jsme mluvili o celkové váze tanku, která je nižší. Další výhodou je velikost věže a prstence. Prstenec může být menší, protože se společně s tankem zvedá a klesá celá věž. V prstenci tedy není potřeba prostor, kam by se musel vlézt závěr kanónu. Ruku v ruce s touto výhodou jde i vysoký stupeň deprese. U konvenční věže se závěr děla zarazí o strop věže. U oscilační věže se díky pohybu celé věže dělo nezarazí, ale je limitováno spíše umístěním věže a velikostí jejího prstence. Ve většině tanků s oscilační věží se konstruktéři pokoušeli montovat dělo co nejblíže ke stropu věže aby podpořili tuto vlastnost. Nevědomky tím ale podpořili jedno velké mínus. Celá věž se kvůli zadní části, která byla limitována trupem, nemohla příliš zaklonit. Oscilační věže tedy nedovolovaly velký stupeň elevace (zdvih kanónu). S tímto způsobem konstrukce se váže i další problém. Celá konstrukce byla velmi vysoká. Vozidla měla tedy vyšší siluetu a bylo pro ně náročnější ukrýt se v terénu. Další důležitou výhodou bal instalace samonabíjecího zařízení. U konvenční věže je třeba kanón vždy stabilizovat do polohy vhodné pro nabíjecí systém. Oscilační věž je však s dělem pevně spojena. Nabíjecí systém je vždy v rovině se závěrem děla.

A proč tedy nevidíme na moderním bojišti oscilační věže? Asi největším problémem je samotná konstrukce. Věž je rozdělena na 2 části a tak je skoro nemožné tyhle části zakrýt. Pro posádku tak byla hrozba nejen přírodních živlů, ale především zbraně hromadného ničení, takzvané hrozby NBC hrozby (nukleární, biologické a chemické). Konvenční věže lze snadno zapečetit od okolního světa a posádky jsou tak v relativním bezpečí. I přes toto všechno jsou dnes oscilační věže používány především u vozidel s dálkově ovládanou věží. Zatímco posádka je v bezpečí uvnitř trupu, tak zbraň se nachází právě v oscilační lafetě.

Tanky s oscilační věží se v historii objevily na několika bojištích světa. Asi nejznámější jsou střety indických a pákistánských tankistů. Indičtí tankisté dokázali s tanky AMX-13 napáchat pákistánským obrněným silám těžké ztráty. Izraelští tankoví střelci naopak ovládli bojiště blízkého východu právě se stroji AMX-13. Většina vyrobených AMX-13 byla vyvezena do okolních zemí. Jmenujme si Švýcarsko, Peru společně se zeměmi latinskoamerického kontinentu, Tunisko a Indonésie. Právě Indonésie společně s Peru dodnes používají modernizované stroje AMX-13 vybavené většinou děly ráže 105 mm.

Oscilační věže stále neřekly poslední slovo. Zbrojní společnosti se nadále snaží koncept posouvat a propagovat. Je tedy možné, že v budoucnu se potkáme opět s tanky vybavené oscilačními věžemi.