Jagdtiger „Poražen vlastní váhou“

Stíhači tanků doprovázeli Panzerwaffe již od počátku války. Původně šlo o slabě pancéřovaná vozidlo zbavená věže a disponující výkonnými protitankovými děly. Později se však zrodila myšlenka útočného děla schopného doprovázet pěchotu přímo na bojišti. Prvním takovým se stal Sturmgeschütz III (mezi vojáky známý jako Stug). Ten měl plně uzavřenou nástavbu a posádka tak byla v relativním bezpečí. Právě díky jeho úspěchu a neustálému pokroku v síle protitankových děl i tloušťce pancíře vznikly těžké stíhače tanků. Po jakémsi prvním pokusu se stíhači Panzerjäger Tiger (P) Ferdinand (později přejmenovaném na Elefant) mělo velení smíšené pocity z jejich nasazení. I přes nepopiratelnou kvalitu výzbroje a pancéřování, byla kvalita pohonného ústroji pochybná. Stroje byly neohrabané a vysoce poruchové, což v kombinaci s vysokou váhou neumožňovalo „stíhat tanky“, což byl hlavní účel. Po setkáních se sovětskými IS-2 začal Adolf Hitler tlačit na urychlení vývoje nového těžkého tanku Tiger II a vývoji nového protitankového kanónu ráže 128 mm. Po úspěšném dokončení testů podvozků Tiger II počaly práce na modifikacích pro možnost nést výzbroj v podobě 128 mm děla. Na podvozek tedy byla namontována uzavřená nástavba s kanónem Pak 44L/55 ráže 128 mm (větší ráže byla jen u sovětských strojů SU a ISU 152). Později kvůli jejich nedostatku začaly být na stroje montovány i kanóny ráže 88mm Pak 43/3. Pak 44L/55 byl nejvýkonnějším dělem celé války a stal se postrachem spojeneckých tankistů. Pancíř dosáhl ze předu tloušťky 250 mm, což způsobilo nárust hmotnosti na 76 tun. Vezená zásoba střeliva byla pouhých 38-40 kusů. Sekundární výzbroj sestávala ze dvou kulometů ráže 7.92 mm. Tank používal stejný typ motoru jako stíhač Jagdpanther. To ale neslo mnoho následků, jako vysoká spotřeba paliva, nízká rychlost dosahující v terénu jen 14,5 km/h a vysokou poruchovost. 

Po celou dobu války nebyl na straně spojenců obrněnec schopný probít Jagdtigera zepředu. Na papíře se tedy může zdát že by armáda neměla přijít o větší množství jako tomu bylo například u středních tanků. Většina Jagdtigrů však padla za oběť letectvu a nebo vlastním osádkám, které neměly zkušenosti s tak těžkými stroji a než aby padly porouchané kusy do rukou spojenců, sami je raději vyhodili do vzduchu. Většina střetů tak skončila stažením spojeneckých tankistů a následného dělostřeleckého nebo leteckého úderu na německé uskupení stíhačů. 

Na Jagdtigrech sloužil také Otto Carius, německé tankové eso s odhadovanými více než 150 zničenými stroji. Ten na Jagdtigrech sloužil od zavedení do výzbroje až do konce války, kterou přežil a poklidně dožil v západním Německu. Zde si otevřel vlastní lékárnu Tiger apotheke (u Tigra). Ten na službu s těmito stroji vzpomínal negativně a vytýkal mu neohrabanost, absenci věže a poruchovost převodovky. Velení navíc vytýkal množství nováčků u jednotky, kdy v jedné ze situací jeho střelec odmítl pálit na kolonu tanků Sherman, protože měl strach z upoutání pozornosti spojeneckých stíhacích bombardérů. Další podobnou situací byl střet, kdy jeden z nezkušených velitelů dostal strach z pálících Shermanů a vydal povel otočit celý stroj za účelem stáhnout se. Tím ale zbavil Jagdtiger hlavní výhody a vystavil palbě místa se slabším pancířem. Cariusův prapor se 15. dubna 1945 vzdal a Carius vydal později knihu Tiger v bahně (1950). Zemřel roku 2015 ve věku 92 let.

Výroba dala nakonec vzniknout celkem asi 70-88 kusům, které byly nasazeny do boje. Válku přežily celkem tři kusy, které je možné vidět v ruské Kubince, anglickém Bovingtonu a americkém Aberdeen Proving Ground. Nakonec šlo částečně o další slepou větev vývoje, protože výhody nepřevyšovaly negativní faktory strojů stejné kategorie. Nicméně dodnes se jedná o technicky zajímavý koncept přitahující nadšence.