carramba66 bloguje: Nespolehlivost
Kdo sledujete populární blog 1000 věcí, co mě serou, možná si ho mým dnešním příspěvkem připomenete. Ale sorry. Jsou věci, které když vás serou, tak vás prostě serou a vy s tím nic nenaděláte.
Je mi pětatřicet, i když mi to spousta lidí, co mě znají jenom z webu, nevěří. Holt asi působím dojmem cucáka. Ale ten věk je znát a nejvíc, když se srazím s dnešními teenagery. Nevadilo by, že nezažili Československo a většina z nich dokonce ani opojení po vítězství v Naganu, že nepamatujou Klause, když měl ještě tmavý vlasy, že nevědí, kdo je DJ Bobo nebo Miroslav Sládek. Ale jsou věci, co mě fakt překvapujou.
Třeba móda rovných kšiltů na bejsbolce. V 90. letech jsme si všichni kšilty lámali do neuvěřitelných oblouků, kdo měl největší oblouk, ten byl největší frajer a s rovným kšiltem chodili jenom ti největší dementi, kterým nevadilo, že se jim ostatní smějou. Dneska je stylovka mít kšilt rovnej, i když v tom každej vypadá jako úplnej kokot. Fakt, bez výjimky. Nebo třeba záliba v youtuberech. Sám teda taky občas něco natočím, ale kromě nás, co děláme hry, ještě existuje velká silná sorta, na kterou když se podívá člověk od třiceti nahoru, tak se nezmůže na nic než ryzí „WTF“. Určitě znáte někoho z nich. Třeba takovej sestřih keců učitelky biologie. Dvěstě tisíc zhlédnutí. Nechápu.
Tohle všechno jsou ale věci, které třeba nepobírám, ale které jsou celkem neškodné. Co mě ale dokáže vytočt úplně totálně, je nespolehlivost, která je u mladší generace dneska braná za samozřejmou. Díky tomu, že dneska má i ta největší socka mobila (a fakt to tak vždycky nebývalo), není třeba problém zrušit domluvenou hospodu půl hoďky před srazem. Take it easy, kámoši se s tím poperou.
A co znamená tahle nespolehlivost náctiletých cucáků pro mě konkrétně?
Že musím hledat furt nové redaktory. Když jsem spouštěl tenhle web, říkal jsem si, pohoda, dva tři lidi seženu. Jeden bude překládat QA (díky, madmane), další bude psát o War Thunderu nebo něčem dalším, zbytek obstarám já.
Ale ty nábory jsou furt, furt, furt a ještě jednou furt to samý. Domluvím se s klukem, že bude překládat, psát, starat se o tu a tu část webu. Upozorním ho, že sice svůj nick uvidí na známém webu o WoT, na který chodí statisíce lidí, díky čemuž bude moct machrovat před kamarády ve třídě, ale že ho díky tomu čeká hlavně kupa práce. A to bohužel pravidelně ve chvílích, kdy se mu zrovna nechce, kdy nemůže, kdy by radši šel s kámošema na burgera, s kámoškama na koupák, kdy přijede strejda z Kanady, prostě kdy se to vůbec nehodí.
Pravidelně dostávám stejnou odpověď. Není to problém, můžeš se spolehnout, všechno zařídím. Takže založím account v redakčním systému, sepíšu dlouhej návod, vysvětlím mu, co a jak.
Pak to ale vždycky (vždycky!) končí stejně. Mladýmu cápkovi vydrží nadšení týden, pochlubí se ve škole, postne svůj první překlad na facebook, kde mu ho uznale olajkujou všichni WoT-pozitivní spolužáci a tím celá věc hasne. Když mu po týdnu přijede babička, tak ještě ze slušnosti napíše, abych si ty novinky o československých tancích přeložil sám. Takhle se ještě omluví dvakrát a pak už je mu to blbý, tak se odmlčí úplně. Svou chvilku slávy si zažil a co bude dál, to je mu fuk.
Vždycky si říkám, že jsem ještě dost mladej na to, abych nad youngstery vynášel soudy. Ale zkušenost se čtrnáctidenními redaktory z WoT.cz mi vždycky připomene, že jsem fakt jiná generace.
