carramba66 bloguje: Já a Wargaming
V prvním a prozatím posledním čistě autorském bloggerském příspěvku, který jsem tu vydával před půldruhým měsícem, jsem slíbil, že se příště zaměřím na Wargaming. Významově to ještě trochu posunu a budu psát nejen o Wargamingu, ale zejména a mém vztahu k němu.
Je docela fajn, když v bitvě potkáte člověka, který vás zná. Který vám spontánně popřeje hodně štěstí s videy i webem a který je rád, že si s vámi mohl zahrát, protože se s tím bude chlubit kamarádům. Kdysi jsem si dokonce každé takové oslovení pamatoval, byla to pro mě čest. Vlastně je pořád, ale už skoro není bitvy, ve které by mi někdo nenapsal. Proto jsem si vyvinul podmíněný reflex, aktivující vždycky stejné chování: Zdvořile odpovím, popřeju hodně štěstí v bitvě a možná jsem i trochu nervózní, abych si před fanouškem neutrhl ostudu.
Druhou stranou téhle rádoby popularity je dlouhá, předlouhá řada lidí, kterým říkám “vykladači práva“. Většinou jsou to hráči, o kterých jsem nikdy neslyšel, ale kteří vždycky – pomalu líp než já – vědí, co jsem kde řekl, co jsem kde udělal a kteří jsou vždy připraveni k tomu vysvětlit dokonce i mě samotnému, jak jsem co myslel. Občas se dobře pobavím, občas naseru, většinou se ale nestačím divit.
Vinu na tom, že mě spousta lidí fakt nemá ráda, nesu z větší části sám. Znám se, jsem huba nevymáchaná, co na srdci, to na jazyku. Přesto valná většina věcí, které se o mě píšou, jsou kolosální nesmysly, které by stálo za to vyvrátit. Třeba takový ban na oficiálním fóru. Divili byste se, jaké neuvěřitelné teorie se kolem něj spřádají: podle jedné jsem měl balit komunitní koordinátorku, podle jiné jsem rozbil hubu jednomu z moderátorů. Pravda není ani jedno. Ban na oficiálním fóru jsem dostal proto, že jsem si dovolil zapříst na fóru hádku. Hádku, kterých už byly za ty roky na fóru tisíce a další tisíce ještě budou. Já měl tu smůlu, že jsem se, neznaje místních poměrů, pohádal s pár lidmi z českého klanu EHW, jehož chráněncem byl tehdejší moderátor. Zdravím do Paříže, JejKeyi.
Tím jsem se ovšem dostal na index a od té doby nebyla vynechána jediná možnost k tomu, vymáchat mi v něčem držku. Co jiným procházelo, za to já jsem byl důsledně postihován.
Zábavná story nakonec? Na prvním komunitním srazu se JejKey neměl objevit. Když se tam přesto objevil, zašel jsem mu potřást rukou, abych se podíval, kdo to po mě vlastně jde jako slepice po flusu. Přede mnou stál nedomrlý uhrovitý hubenďour. Z prdele jsem ho pozval k našemu stolu, kde tehdy seděli mimojiné Wysch, SilentStalker a ClearEvil. JejKey zbledl, na mé pozvání něco zablekotal a raději z akce rychle utekl. Když jsem pak přišel domů, už bylo fórum plné toho, jak mi chtěl rozhodit sandál, ale “něco měl”. Pamatuju se, jak jsme se tomu s několika dnešními zaměstnanci WG od srdce zasmáli.
Ale abych se vrátil k tropickému ovoci – po komunitní akci se vše vrátilo do starých kolejí, JejKey po mě šel a já si dělal srandu z jeho přiteplených kamarádů. Jinak to skončit nemohlo. A protože jsem furiant, založil jsem další account, schválně pod skoro stejným nickem a se stejným avatarem – a tak pořád dokola.
Tady si dovolím malou odbočku: Znám řadu lidí, kteří dnes pracují pro Wargaming. A část z nich jsem znal, dokonce osobně, ještě před tím, než pro něj začali dělat. A divili byste se, jak to angažmá lidi změní. Je to asi normální, já dělám weby a na jednom každém vidím kupu chyb. Ty ovšem nevypadají tak hrozně, když najednou od stejné firmy dostanu zakázku, jsme takoví asi všichni, koho chleba jíš, toho píseň zpívej.
Vrcholem mé “interakce” se společností Wargaming byla komunitní akce v Rokycanech. Kdo tam byl, dobře si to pamatuje: pětatřicet ve stínu, k obědu guláš a pivo. A pivo, pivo, pivo a pivo. A pak pět dalších a už se motáte. ? To už byla za komuniťačku Karlie a znáte to, jak jsou někdy ženské vztahovačné. A tak milý carramba, vylitý jako dělo, bavil celé publikum na účet komunitního týmu a komunitní tým to nějak nerozdýchal. Proto se mnou dodnes nemluví třeba Tuccy. A já se mu ani nedivím.
A pak přišly další akce, začali jsme vydávat časopis, sbírali jsme peníze pro válečné veterány a nakonec založili i tenhle web pro lidi, co nemluví rusky ani anglicky, ale to už je jiná story.
Říká se, že každý svého štěstí strůjcem, ale všichni sami dobře víte, že ne vždycky jste úplně pány svého osudu. Pokud jde o můj osud uvnitř naší komunity, kdysi jsem postup některých zaměstnanců Wargamingu vůči sobě samému viděl jako nespravedlnost. Dneska si na to vzpomenu jenom když se o sobě zase dočtu nějakou píčovinu, většinou od pořád stejné squadry idiotů. A vlastně si uvědomuju, že mi JejKey & spol. docela pomohli, protože nebýt jich, nebylo by ani WoT.cz, ani má videa na youtube, ani Deník Nooba. A lidi by mě nezdravili v bitvách, nepodporovali to, co dělám, neuznávali mě jako jednu ze známých figurek naší komunity. Zůstaly by mi jenom ty nekonečné hádky na fóru.
A proto jsem spokojenej s tím, jak to je. Mám rád World of Tanks. Ať to zazní ještě jednou a pořádně.
Tak zase příště.
Good luck & have fun!
Nakonec pro pobavení tři dobrá videjka z dnes již dávno zapomenutých historických bitev, kterými jsem odstartoval svou “komunitní kariéru”. Možná se k nim zase vrátíme.
Noční bitva o Ostravu
Bitva u Prochorovky
Bitva v Koreji
