Archer: Britský stíhač tanků který střílel dozadu
Archer byl jeden z nejpodivnějších britských obrněnců druhé světové války, protože jeho hlavní zbraň mířila dozadu, což z něj ale udělalo překvapivě účinný stroj.
Archer vznikl v době, kdy britská armáda zoufale potřebovala dostat svůj nový 17liberní kanon na pohyblivý podvozek. QF 17-pounder patřil mezi nejvýkonnější spojenecká protitanková děla své doby, jenže jeho velikost a hmotnost představovaly při přesunu zásadní problém. Britové proto hledali existující podvozek, který by dokázal tak mohutnou zbraň unést bez nutnosti vyvíjet úplně nový tank. Volba nakonec padla na Valentine, konstrukčně už zastarávající pěchotní tank, jehož podvozky ale byly známé spolehlivostí a stále se vyráběly. Pro Brity to byla ideální kombinace. Místo aby staré Valentine jednoduše vyřadili, mohli jejich podvozky přestavět na velmi silně vyzbrojené stíhače tanků. Problém spočíval v samotném kanonu. 17liberní dělo bylo na Valentine obrovské. Kdyby ho konstruktéři umístili klasicky dopředu, konstrukce by byla příliš dlouhá a těžká na přídi. Vickers-Armstrong proto přišel s řešením, které dnes působí absurdně, ale technicky dávalo smysl. Dělo otočili o 180 stupňů a nechali ho mířit dozadu. Tím vznikl Archer.
Na první pohled to vypadá, jako kdyby konstruktéři jednoduše namontovali kanon opačně. Ve skutečnosti za tím byla poměrně promyšlená konstrukce. Nízká otevřená nástavba dostala kanon umístěný tak, aby se jeho hmotnost rozložila co nejlépe po podvozku. Dělo mělo omezený odměr a při střelbě se pohybovalo pouze v několika stupních na každou stranu, takže Archer rozhodně nebyl klasický tank s otočnou věží. Jeho největší výhodou byla ale právě nízká silueta. Vozidlo měřilo přibližně 2,25 metru na výšku, takže se dokázalo poměrně dobře ukrývat za terénními nerovnostmi, zdmi nebo vegetací. Pancíř přitom nebyl jeho hlavní předností. Archer byl především nosičem děla a jeho ochrana byla relativně slabá. Posádka proto nemohla počítat s tím, že přežije přímý souboj s nepřátelským tankem díky pancíři. Místo toho měla využít pozici, překvapení a palebnou sílu. A právě tady začíná dávat otočené dělo smysl. Archer přijel do připraveného palebného postavení čelem vpřed, následně zacouval do pozice tak, aby jeho dělo směřovalo na nepřítele. Po vystřelení několika ran mohl jednoduše zařadit první rychlostní stupeň a odjet pryč. Nemusel se otáčet. Nemusel nejprve couvat pod palbou. Jeho „zadek“ byl ve skutečnosti jeho bojovou stranou. Tato vlastnost byla důležitá hlavně proto, že Archer neměl bojovat jako klasický tank. Jeho úkolem bylo čekat, vystřelit a zmizet. Britské posádky mohly zaujmout pozici za překážkou, nechat nepřátelské obrněnce přiblížit do účinného dostřelu a následně využít 17liberní kanon. Ten dokázal ohrozit i velmi dobře pancéřované německé tanky. Zatímco Valentine původně vznikl jako pěchotní tank s důrazem na ochranu a podporu pěchoty, Archer dostal úplně jinou úlohu. Jeho pancíř měl především chránit posádku před střepinami a palbou z lehkých zbraní, nikoliv odolávat zásahům německých 75mm nebo 88mm kanonů. Archer proto nebyl tank, který měl vyhrát přestřelku tím, že vydrží více zásahů. Měl vyhrát tím, že protivník vůbec nedostane možnost vystřelit. Výzbroj byla přitom působivá. QF 17-pounder měl ráži 76,2 mm a používal různé typy protitankové munice. Později bylo možné využít také APDS střelivo, které ještě zvýšilo jeho schopnost prorážet pancíř na velké vzdálenosti. Archer tak mohl představovat vážnou hrozbu i pro německé těžké tanky, přestože samotné vozidlo vypadalo ve srovnání s nimi téměř směšně malé. Celková hmotnost se pohybovala přibližně kolem 15 tun, což bylo na stroj nesoucí 17liberní kanon pozoruhodně málo.
Archer se do služby dostal až v závěrečné fázi války. Výroba probíhala od roku 1943 do roku 1945 a celkem vzniklo 665 kusů, přičemž do bojů se vozidla dostala až v roce 1944. To znamenalo, že Archer už nestihl sehrát tak zásadní roli, jakou mohli Britové původně očekávat. Přesto se ukázal jako užitečný především v situacích, kde mohl využít svůj nízký profil a možnost rychlého ústupu. Slabší motor a odpružení znamenaly nízkou rychlost, což se stalo jednou z jeho největších nevýhod. Na silnici dokázal jet zhruba 32 km/h, ale v terénu byla jeho rychlost výrazně nižší. Oficiální materiály World of Tanks ostatně uvádějí právě poddimenzovaný motor a slabé odpružení jako hlavní důvody jeho nízké rychlosti. Po válce však příběh Archeru ještě neskončil. Některé stroje pokračovaly ve službě i po roce 1945 a typ se dostal také do zahraničí. To je poměrně zajímavý osud pro vozidlo, které bylo původně vytvořeno především jako rychlé řešení britského problému s mobilitou 17liberního kanonu. Archer totiž dokonale ukazuje jednu z nejzajímavějších vlastností válečné techniky. Konstruktéři nemusí vždy vytvořit elegantní nebo logicky vypadající stroj. Někdy stačí vzít starý podvozek, obrovské dělo a najít způsob, jak je dostat dohromady. Výsledkem může být něco, co vypadá jako chyba na výrobní lince, ale ve správné situaci funguje překvapivě dobře. Archer byl přesně takovým strojem. Jeho dělo mířilo špatným směrem, jeho pancíř byl slabý, jeho motor nebyl nijak oslnivý a jeho rychlost v terénu byla mizerná. Přesto právě kombinace nízké siluety, obrovské palebné síly a okamžitého ústupu vytvořila velmi specifický stíhač tanků, který měl v obranném boji své místo. A možná právě proto patří Archer mezi nejzajímavější britské obrněnce druhé světové války. Vypadá totiž, jako kdyby byl celý postavený špatně. Ve skutečnosti byl jeho nejpodivnější detail zároveň jedním z jeho největších taktických výhod.
